Nový biskup pro ČR: rozkol, nebo šance na jednotu pravoslaví?

Událost z 25. dubna 2026 v ukrajinských Sumách, při níž byl v rámci struktury označované jako Kyjevský patriarchát ustanoven Jevgen Sigismund Freimann „biskupem teplickým“ pro Českou republiku, nelze číst pouze prizmatem kanonické polemiky. V evropském kontextu posledních let jde především o výraznou pastorační reakci na potřeby diaspory, která hledá duchovní vedení odpovídající své identitě, jazyku i historické zkušenosti. ¹ Právě tato rovina – často podceňovaná – je klíčem k pochopení celé situace.

V pravoslavné tradici je biskup nositelem jednoty, ale současně také pastýřem konkrétního lidu. Tam, kde se tento lid nachází v novém prostředí, vzniká přirozený tlak na vytvoření odpovídajících struktur. Česká republika se v posledních letech stala jedním z center ukrajinské diaspory v Evropě, což s sebou nese i potřebu institucionálního ukotvení náboženského života. ² Tito věřící nepřicházejí bez historické zkušenosti, ale přinášejí si vlastní církevní tradici, která se promítá do jejich očekávání a potřeb. V tomto světle lze jmenování biskupa chápat nikoliv jako akt expanze, ale jako snahu zajistit kontinuitu duchovní péče.

Kanonické právo pravoslavné církve sice zdůrazňuje princip jednoty jurisdikce, formulovaný již v apoštolských pravidlech a potvrzený 1. Nicejským koncilem, avšak současně obsahuje nástroje, které umožňují reagovat na mimořádné situace. Již kánon 8 Nicejského koncilu ukazuje, že církev v dějinách opakovaně čelila existenci paralelních struktur a hledala cesty jejich začlenění. ³ Podobně další koncilní normy upravují způsoby přijímání z nekanonických společenství, čímž potvrzují, že církev disponuje mechanismy návratu a integrace. ⁴ Tyto normy vyjadřují hlubší logiku církevního práva: církev má schopnost sjednocovat, nikoliv pouze vylučovat.

Zvláštní význam zde má princip ekonomie, rozpracovaný např. u Basila Velikého, který umožňuje v konkrétních situacích ustoupit od přísné aplikace pravidel ve prospěch vyššího cíle – spásy věřících a zachování jednoty. Tento princip je v moderní teologii interpretován jako výraz dynamické povahy církve, která není rigidní institucí, ale živým organismem schopným reagovat na historické změny. ⁵ V kontextu diaspory tak ekonomie umožňuje uznat faktickou existenci nových struktur a hledat jejich postupné začlenění.

Argument ve prospěch působení této struktury v České republice se opírá také o právní rovinu. Náboženská svoboda garantovaná Listina základních práv a svobod zahrnuje nejen individuální víru, ale i právo organizovat náboženský život. ⁶ Existence různých pravoslavných iniciativ tak nepředstavuje porušení právního řádu, ale naopak jeho naplnění v pluralitní společnosti.

Nelze přitom přehlédnout ani vnitřní situaci Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku. Dlouhodobé napětí, personální konflikty a otázky institucionální stability vytvářejí prostředí, v němž část věřících může hledat alternativní formy duchovního života.⁷ Tyto iniciativy je proto třeba chápat jako signál nenaplněných pastoračních potřeb, nikoliv pouze jako projev rozkolu.

Z kanonického hlediska je však klíčové, aby tento vývoj nesměřoval k trvalé fragmentaci. Historická praxe i současná zkušenost pravoslavné diaspory ukazují, že paralelní existence jurisdikcí může být přechodným stavem, který je překlenut spoluprací a postupným sjednocováním. ⁸ Právě zde se otevírá prostor pro konstruktivní dialog: vytvoření jazykově specifických farností, integraci duchovních a hledání modelů, které umožní zachovat identitu a zároveň obnovit jednotu.

Jmenování „biskupa“ pro Českou republiku tak lze interpretovat jako impuls k řešení, nikoliv jako definitivní rozdělení. Je to výzva jak pro místní církev, aby reflektovala své vlastní limity a otevřela se potřebám diaspory, tak pro nově vznikající struktury, aby hledaly cestu k jednotě a kanonickému ukotvení.

Závěr je proto jednoznačný: pravoslavná církev v České republice stojí před rozhodnutím, zda bude reagovat uzavřeností, nebo otevřeností. Kanonické právo i historická zkušenost ukazují, že jedinou životaschopnou cestou je spolupráce, dialog a postupné začlenění. Posláním církve je nést evangelium, pečovat o věřící a překonávat rozdělení. Události posledních dní by proto neměly být vnímány jako hrozba, ale jako příležitost znovu objevit hlubší smysl církevní jednoty.

Zdroje: